Jako každé trochu dobrodružstvím posedlé dítě jsem četla knížky Jacka Londona. Při zimních sněhových toulkách s rodiči na běžkách po Krkonoších jsem prvně spatřila naživo spřežení Českých horských psů, poté závody saňových psů na Zadově a už začal červíček hlodat. Jenže znáte to, maturita, svatba, založení rodiny, rekonstrukce rodinného domku... A sen pořídit si seveřana byl v nedohlednu. Až... V roce 1994 se potkávám s paní Líbou Pečenou a se zájmem naslouchám vyprávění o severských psech. A červíček znovu začal hlodat. A už to nebyl červíček, ale pořádný červotoč. 16.září 1995 si přivážím domů štěňátko Aljašského husky RONNYHO od Mikiho Mikoláška. S Ronnym jsme prožili krásných 8,5 roků při trénincích i na závodních tratích v cannicrosu, bikejöringu, skijöringu a nakonec jsme se stali téměř první, kdo začal jezdit v Čechách na koloběžce (scooter), kterou mi Miky M. svařil na přání, protože jsem na kole začala bát. kdo znal Ronánka, pochopí. Byl to alaskán velikosti koně... Bouhužel předčasně odešel do psího nebe na zákeřnou nemoc, stejně jako rok po Ronnym můj tatínek.
Tenkrát jsem nevěřila, že se ještě k mushingu někdy vrátím. Uplynulo cca 10 let, děti odrostly a já znovu potkala v Itálii pod sjezdovkami spřežení Sibiřských husky. po tvářích mi začaly stékat slzy... Při letním dovolené v Dolomitech potkáváme ve 2000 m. n.m. Malamuta... To je výzva. Přijíždíme domů. Jediného na koho jsem si po létech vzpomněla, že měl husky, byl Roman Habásko. Zvedám telefon a volám Romanovi. Říká: " Ano mám nakrytou Máju." "Supr. Tak pokud tam budou dvě fenečky, počítej s námi." A byly. ÁJA A VIKY.